Největší tma

Kateřina Kováčová

Dybbuk 2018, 256 s.

Kateřina Kováčová (nar. 1982), básnířka a vysokoškolská pedagožka zazářila na literární scéně již svým debutem, básnicko-prozaickou sbírkou Hnízda, za niž získala roku 2005 Cenu Jiřího Ortena.

Její nejnovější román je o setkávání, střetávání, míjení a o(d)pouštění. Dává nahlédnout do duší lidí sužovaných krizemi a psychickými problémy, kteří o to naléhavěji touží po ukotvení a nalezení vnitřního klidu. Hlavní představitelé Lenka a Matěj se seznamují při návštěvě u psychologa. Jejich rodící se vztah je komplikovaný, neboť ona trpí depresemi, on paranoidní schizofrenií. Cítí, co jeden pro druhého znamená, ale také co je rozděluje. Hledají způsob, jak nalézt sebe sama a zároveň jeden druhému lépe porozumět. Inspiraci a pomoc hledají v různých formách duchovních nauk. „Matěj listoval knihou o šamanství. Na skupinové terapii se totiž dozvěděl, že by mohl být i šamanem. V jiných kulturách se schizofrenie nepovažuje za nemoc. Je to dar bytí v jiném než v sobě. Schopnost nechat cestovat duši mimo tělo.“ Lenka se rozhodne k radikálnímu kroku, ze vztahu uniká a odjíždí jako au-pair do Anglie. Ani zde však nemůže uniknout sama sobě. „Dnešek mi zní jako prasklá struna.“ Využije příležitosti seznámit se s účinky meditace, kterou vnímá jako ozdravnou cestu k nalezení harmonie ve svém nitru. Po návratu domů „oslavuje život ve všech možnostech tím, že se v každé z nich vrací k jeho smyslu.“

Dana Vondrášková